Když NE znamená ANO

 

Bylo to v době, kdy jsme se s moji ženou Adinkou teprve poznávali a po nevydařených předešlých vztazích byla pro nás oba na prvním místě úcta k tomu druhému a vzájemná empatie. V té době jsem neměl tušení o cyklech ženy, krom pravidelně se opakujících "měsíčních ženských dnů". Sledování jejího choulostivého období jsem nevěnoval zvláštní pozornost a už vůbec jsem si ho neznačil do kalendáře. Jinak bych totiž věděl, že se nachází ve 4. Fázi, která je charakteristická kritičností a častým střídáním nálad.

Jednoho dne se vracela pozdě z práce a venku byla už tma. Vždy, když se takto pozdě vracívala, tak jsem jí chodil naproti na zastávku. I když to bylo jen kousek od našeho domu a na vcelku frekventovaném úseku, byl jsem přeci jen klidnější, že nemusí jít sama ponurým a tmavým sídlištěm. Proto, když zavolala z domluveného místa, že je na cestě domů, zeptal jsem se jenom pro potvrzení:

"Zlato mám Ti jít naproti?" a ani nevím, proč jsem se zeptal. Ne proto, že by se mi nechtělo. Spíš proto, že jsem nebyl ještě hotov s večeří a dost by se mi hodilo, kdybych ji mohl připravit, než přijde a příjemně ji překvapit.

"Ne nechoď, vždyť je to kousek a není ani tak pozdě." Odpověděla rozhodným hlasem.

"Tak dobře." Odpověděl jsem spokojeně a těšil se, že to vše stihnu.

"Tak za chvíli jsem doma. Pa." Slyšel jsem, ještě než jsem zavěsil.

Po příchodu manželky domů a vzájemném uvítání, jsem cítil jakési napětí. Podezřelá mi byla i malá výmluvnost. Ne, že bych očekával záplavu informací hned ve dveřích, ale krom pozdravu úplné mlčení věštilo problém.
Nesměle jsem se zeptal:

"Stalo se něco zlato?"

"Ne. Coby se mělo stát?" odpověděla a vybalovala věci z kabelky.

To už mi bylo jasné, že něco není v pořádku. Pokračoval jsem v kladení dalších otázek, protože jsem věděl, že rozmluvit ženu je jediný způsob, jak dokáže ze sebe tíživý problém dostat.

"No něco se děje. Vidím, že nejsi ve své kůži. Nemluvíš a to je nezvyklé."

"Nic se neděje. Jsem unavená a bolí mě ruka, jak tahám tu těžkou tašku. Jestli sis nevšiml, je potřeba i nakupovat, abychom měli co jíst." Řekla a vyčítavý tón jsem teď už poznal naprosto bezpečně.

"Proč si mi neřekla, abych Ti přišel naproti?" tázal jsem se nechápavě.

"Nechtěla jsem tě vyrušovat z Tvé pohody." a podívala se směrem k televizi, kde právě běžel fotbalový zápas Ligy mistrů, který jsem spíš poslouchal, než sledoval při vaření.

"Z mé pohody?" zeptal jsem se zvýšeným hlasem. Tak já se tady snažím připravit Ti večeři... Ještě jsem si nesedl, co jsem přišel z práce a ty řekneš ... z pohody?

"Vždyť jsem se Tě jasně ptal, jestli Ti mám jít naproti a řekla jsi, že ne."

"Samozřejmě jsem řekla, že ne, když se mně tak zbytečně ptáš. Vždy mi chodíš naproti, tak jsi měl vědět, že jo!"

U večeře jsme mlčeli a z romantické chvilky byl tichý ponurý večer a to vše jenom proto, že jsem nepoznal, v jakém období se má žena zrovna nacházela. Dnes vím, že i kdybych jí tenkrát šel naproti, možná by se našel jiný důvod, co jsem mohl udělat lépe. Třeba by to bylo právě to, že jsem ji naproti šel a nestihl udělat večeři. Možná něco jiného... kdo ví. Jedno je jisté. Je potřeba si zvyknout na to, že ať uděláte cokoli v této fázi, může to být právě to, co jste udělali špatně. Proto mám dnes v kalendáři poznamenané, v jaké fázi se manželka zrovna nachází, a musím říct, že nám to oběma značně ulehčuje naše vzájemné soužití. Adinka se od té doby snaží říkat ANO, když myslí ANO a NE, když opravdu myslí NE.

 I přesto jsem ovšem vždy ve střehu!