KDO JSEM

Jmenuji se Mário Debrecéni. Je mi 46 let a nejsem ničím výjimečný. Nebo naopak! Jsem výjimečný tak, jako je výjimečný každý jeden z Vás. Narodil jsem se na Slovensku, Vysokou školu jsem absolvoval ve Vyškově a v současné době žiji a pracuji v Praze. Podrobněji se o mně můžete dozvědět v mé autobiografické knize I Muži mají duši 



Proč vznikly tyto stránky    

SPLNĚNÝ SEN

Tak jako každé malé dítě, tak i já měl mnoho dětských snů, které byly často ovlivňovány společenskými, kulturními, nebo sportovními událostmi. Když se vrátil s kosmu Vladimír Remek v březnu roku 1978, bylo mi teprve osm let a bylo mi jasné, že se stanu kosmonautem. O tom nebylo tehdy pochyb. Mou rodící se úspěšnou kariéru slavného kosmonauta bohužel přerušil a úplně zničil Ivan Lendl. Jako vycházející hvězda tenisového nebe, a v roce 1983 i první muž světového řebříčku, mi ukázal, k čemu jsem skutečně předurčený. Začal jsem proto chodit do tenisové školy. Tvrdě jsem trénoval a celé tři roky se pokoušel porazit, do té doby mého jediného soupeře. Byla jím tréninková, tenisová zeď, s bílou čarou, namalovanou asi metr od země.

Ani má kariéra úspěšného tenisty neměla být naplněna. V roce 1986 Ivan Lendl emigroval a tehdejší naše státní zřízení, se dokázalo tak hluboko vrýt do hlav lidí, že mít za vzor člověka, který tak "zradil", by se nemuselo vyplatit. Nemyslím si ale, že v mém případě to byl právě ten důvod. Přiznám se, že se mi to i hodilo, jelikož chodit na tréninky v době, kdy se spolužáci šli koupat, nebo hrát si, se mi moc nezamlouvalo. I zeď, ač byla hezká a každý rok natíraná, tak i ona po čase omrzí.

Přišlo období studií, po studiích svatba, děti a každodenní povinnosti, kdy mnohdy nezbývalo sil a ani času na uskutečňování svých snů a tužeb. Nicméně se z hlouby mé duše začínala vynořovat myšlenka na psaní. Uvědomoval jsem si, že již od dětství mně bavilo psát. Byly to básničky, různé příběhy a to hlavně v období, kdy mi bylo nejhůř. Ať už to bylo období prvních lásek, nebo moje působení v armádě, vždy když mi bylo těžko, potřeboval jsem se z toho "vypsat". Možná i proto ve mně pomalu zrála myšlenka napsat svou vlastní knihu. Ta myšlenka byla stále silnější, až se jednoho dne proměnila v sen.

Snil jsem o tom, jak ji držím v rukou, chodím po knihkupectvích a z regálu vybírám knihu s mým jménem. Večer co večer jsem si ten okamžik představoval a ukájel se v krásném pocitu, který se rozléval celým tělem. Neměl jsem ani tušení, jak se kniha vydává, komu napsat a kam ji poslat. Co je ale hlavní, a co docela dost bránilo tomu, abych ji mohl vydat - neměl jsem ji napsanou a už vůbec nevěděl, o čem by měla být.  Četl jsem vše, co mi přišlo pod ruce počínaje Vernem, přes Coleho a konče Exupérym. Vždy jak jsem nějakou dočetl, mé myšlenky se točily kolem děje právě přečtené knihy a tak má ústřední dějová linie, pokaždé pozbývala originality.

Léta plynuly a já "konzumoval" vše co mi můj život přinášel. Změny zaměstnání, manželskou krizi končící rozvodem, dluhy i ztrátu střechy nad hlavou a jediné co mi v těch těžkých chvílích zbylo, byl kousek papíru a tužka. Byl to ten bílý buničitý "kamarád", kterému jsem svěřoval své nejhlubší pocity, abych tak ulevil své bolavé duši. Uběhlo mnoho let, až jsem najednou stanul před množstvím popsaného papíru, ve kterých se zrcadlil kousek mého neradostného života a já zjistil, že by to mohl být dobrý základ mé knihy. Krize pominuly, postavil jsem se opět na nohy a kniha dostala i tolik potřebný "happy end". Pak už ji stačilo jenom "oprášit", "učesat" a "pustit do světa".  

Ani nevím, jak vše proběhlo. Náhodným výběrem jsem našel nakladatele, který byl ochoten vydat knihu, i když mým vlastním nákladem. Měl jsem našetřených "pár" korun a tak jsem se, se souhlasem manželky pustil do plnění si svého snu. Bral jsem to jako investici, která se mi snad někdy - možná vrátí. Bylo to v červnu roku 2014, kdy se sen stal skutečností a já držel v rukou svoji první knihu s názvem: "I muži mají duši". Pomalu, jako bych listoval v slavné Trojánské kronice, jsem obracel list za listem. Následně má první cesta vedla do nejbližšího knihkupectví, jestli ji tam taky najdu. Nepřekvapilo mně, že jsem hned u dveří nenašel plný stojan s mým titulem, tak jako u "kuchařky" rychlých a levných receptů našeho, v součastné době největšího kuchařského mága a alchymistu. Chápal jsem, že síla reklamy je mocná a platí staré známé:

"O kom se neví, ten neexistuje".

Přesto mně ale překvapilo, že jsem ji sám nemohl najít, i když jsem přesně věděl, co hledám. Našel ji až prodavač, kterého jsem poprosil a to taky až za hodnou chvilku. "No nevadí, snad v jiných knihkupectvích bude na lepším místě" pomyslel jsem si.  Nedělal jsem si ale iluze, neboť jsem věděl, že kdyby každý autor z těch přibližně dvou tisíců titulů, které u nás každoročně vycházejí, chtěl nějaké dobré místo, muselo by se jednat o knihovnu velikosti minimálně ruzyňského letiště a to kdoví jestli. Popřál jsem proto v duchu knize šťastnou cestu a nechal ji jít svou vlastní cestou.

Čas běžel a ani nevím jak, přišlo první hlášení nakladatele o prodeji. Padesát pět kusů. Pak další - osmdesát osm. Bylo to hezké a povzbudivé, no jedna maličkost mně trápila. Zatím mi na účet neodeslali žádnou platbu, tak jak jsem to měl uvedené ve smlouvě. Odeslal jsem proto nakladateli žádost o dodržování ustanovení naši smlouvy. Žiju v moderní společnosti, a proto vím, jaký je v současnosti trend v jednání s dlužníkem. Musíte k němu totiž přistupovat s opatrností a ve vší slušnosti, aby se neurazil, nebo nedej bůh nerozhněval. Svou již několikátou urgencí jsem pravděpodobně překročil "mez slušnosti", neboť mi v listopadu nakladatel napsal, že ho obtěžuji, že vypovídá smlouvu (i když na to neměl jediný důvod) a že stahuje knihu z prodeje. Následně mně pak bude informovat, kde a kdy si můžu knihy převzít.

Nedalo se proti tomu dělat nic. Prosit o odpuštění?  A za co? Co jsem provedl? Tisíce myšlenek mi běhaly hlavou. Radost ze splněného snu se střídala s pocitem zoufalství a beznaděje. Pokud jsem byl "obyčejný" člověk, který nezvládal splácet půjčky a úvěry, doplatil jsem na to tím, že jsem přišel o dům i auto, prostě o všechno a najednou mám stejný pocit beznaděje i když jsem v zcela opačné pozici.  Jaká je to spravedlnost? Cožpak pracuje jenom pro mocné a bohaté? Nechtělo se mi tomu věřit, navíc po tom všem co jsem přečetl. Přesně tak jako pastýř v knize Alchymista, který přišel o vše, no ve své cestě za svým snem neustal a pokračoval dál, tak ani já se nehodlám vzdát.

Začal jsem psát všem knižným distributorům, knihkupectvím i internetovým prodejcům a nabízel jim za (pro ně) velice výhodných podmínek svou knihu. Psal jsem asi půl roku, no bohužel všichni zdvořile odmítli. "Víte, měli jsme knihu v prodeji, pak byla stažena a teď ji o pětovně zařadit do prodeje je těžké." To jsem v menších obměnách četl v příchozích mailech. "Nevadí!" říkám si a věřím, že se jednou všech 500 kusů, které mám doma, dostane do rukou čtenářů, kterým možná pomůže v tísnivé životní situaci, tak jako kdysi příběhy jiných autorů pomohly tenkrát mně.

Jsem autorem, vydal jsem svoji první knihu a splnil si tak svůj dávný sen. S ženou žijeme spokojeně a šťastně v 2+KK  a s námi i má první, i když ne jedna kniha.

Tak nějak se zrodil v mé hlavě nápad, co z knížkami dělat dál. (viz. Naději všem)