Předmluva

Byl to jeden s těch dnů, kdy máte pocit, že se něco stane, ale vy nevíte co. Ve vzduchu je cítit nezvyklé napětí, no přitom vše běží v starých zaběhnutých kolejích. Je 3. březen 2014, pondělí a začíná mi další pracovní den. Pracuji jako stavbyvedoucí na naší zakázce v Nižném Novgorodě v Ruské federaci. Ráno vyjíždím na stavbu z bytu pronajatého mým zaměstnavatelem, abych zkontroloval práci subdodavatelů a dohlížel na chod stavebních prací. Vše se zdálo být takové jako už mnoho jiných pondělků, kdyby mi nezazvonil telefon a na displeji se neobjevilo jméno mé ženy Adiny. Je to zvláštní, že mi volá v tak nezvyklou dobu a najednou se mi z ničeho nic začaly třást ruce. Tušil jsem, že se něco stalo.

"Ahoj lásko." Řekla žena tichým a smutným hlasem.

"Byla jsem v bance a řekli mi, že tvůj účet je zablokovaný exekutorem."

Chvíli jsem nebyl schopen slova a po chvilce jsem se zeptal.

"A řekli Ti kdo a z jakého důvodu mi ho zablokoval?" hlas se mi chvěl a hlavou mi běželo tisíce zmatených myšlenek. Jako spadané listí v aleji za silného větru.

"To mi bohužel neřekli. Snažila jsem se jim vysvětlit, že mám plné dispoziční právo k Tvému účtu i generální plnou moc, ale nebylo to nic platné. Řeknou
to jenom Tobě."

"Zlato, já Ti za chvíli zavolám, než si promyslím co dál, teď nejsem schopen přemýšlet."

"Dobře zlatíčko."

Těžko dokážu popsat, co se odehrávalo v mé hlavě. Myšlenky v hlavě mi skákaly jedna přes druhou. Nedokázal jsem se na nic soustředit a lidé kolem mě se mi jevili, jako malované postavy, které se rozpouštějí se sílícím deštěm. Asi po půl hodině jsem však měl jasno. Musím jít za vedoucím a požádat ho o přebukování letenky. Odlet mám až za tři týdny, ale snad se to bude dát zařídit.

                Skutečně! Díky pochopení všech nadřízených, držím v rukou letenku domů na příští ráno v 6:00 místního času. Jsem nervózní a nedokážu se na nic plně soustředit. Přemýšlím, co se mohlo stát. Jsem v Rusku bez pár měsíců už tři roky a za tu dobu jsem splatil téměř všechny dluhy, půjčky a exekuce. Nemám představu, co se mohlo stát a to mně dohání k šílenství.

                Konečně je večer, jsem sbalený a chystám se k spánku. Předem vím, že to bude těžká noc, a kdybych byl náchylný k užívání léků, řekl bych zlidověnou větu z mého oblíbeného filmu Vratné láhve: "To zase bude noc na práškách." Nakonec jsem se, předci jen dočkal. Je půl čtvrté ráno a před domem v autě čeká kolega, který mně odveze na letiště. Procházím už tolikrát známou "procedurou" odbavování před odletem. V letadle podřimuji a po třech hodinách letu přistávám na letišti v Praze. Je 6 hodin ráno místního času a díky časovému posunu jsem přistál ve stejný čas, jako jsem vylétal.

                Banka otvírá v 9 a tak stihnu zajít domů, přivítat se s ženou, posnídat, i když do sebe asi těžko něco dostanu. Společně pak vykročíme vstříc neznámé realitě.