I Muži mají duši

Je to můj skutečný příběh o tom, jak se mi rozpadlo manželství, přišel jsem o všechno a zůstaly mi jenom dluhy a holý život bez vidiny čehokoliv pozitivního ve své budoucnosti. Stál jsem na pokraji jednou pro vždy ukončit to trápení, ale rozhodl jsem se ještě naposledy se svým životem něco udělat. V tomto příběhu o hledání lásky a přijetí odpovědnosti za své činy vykresluji, jak je možné naruby změnit celý svůj život, uplatněním duchovních zákonitostí a principů.

"Cokoli si naše mysl dokáže představit, a čemu dokážeme uvěřit, toho i dosáhneme".

Svým příběhem chci ukázat každému, kdo se ocitne v podobné situaci, že to co se v našem životě děje a co nás potkává, je odrazem našeho vnitřního světa a toho jak se díváme na svět kolem sebe a dokážeme všechno, po čem toužíme, jenom musíme chtít.


Prolog

Jsem obyčejný muž a můj příběh je obyčejným příběhem...Vlastně je to přesně naopak. Takhle přece  začínají stovky příběhů, a můj příběh je úplně jiný. Nejsem obyčejný muž a můj příběh není obyčejným příběhem. Je jedinečný stejně, jako jsem jedinečný já a každá jedna bytost na této planetě, a tudíž i
jejich příběhy. Je příběhem o ztrátě i hledání, prohrách i úspěších, radostech i zklamáních, a hlavně o lásce, tak jako příběhy každého jednoho z vás. Proč vám ho tedy chci vyprávět? Protože, pokud jakýmkoli způsobem pozitivně ovlivní život, nebo jenom nějakou jeho část byť by jenom jednoho člověka, bude to moje poděkování za to, jak neobyčejné příběhy mnohých jiných neobyčejných lidí ovlivnily život můj. Nebýt toho, že je někdy někdo napsal, zfilmoval, nebo jenom vyprávěl, nikdy bych se o nich nedověděl a můj život by se ubíral zcela jiným směrem. Říká se, že osud nám byl dán do vínku při našem zrození a s tím se už nedá nic dělat. Tedy pokud je mým osudem utrpení a smutek, budu trpět bez poznání slasti a radosti po celý svůj život. Alespoň tak to bylo a i ještě dnes je vštěpované do naší mysli, ať už rodiči, společností nebo církvemi. Myslel jsem si to i já, pokud jsem nepochopil a "na vlastní "kůži" nepoznal, že je tomu jinak. Teď už vím a jsem přesvědčený, že svůj osud si každý z nás utváří a řídí sám. A proto je tady můj příběh a jak k tomu došlo.

Ukázka z knihy:

Kapitola 1:

Vždy je proč

"I když si myslíme, že už není jediný důvod jít dál, právě to je důvodem proč v cestě pokračovat a hledat jej!"

Je pozdní večer a město už spí. Z dálky se ozývají jenom vzdálené zvuky sirén policejních vozů nebo sanitek, či hasičů. V oknech tu a tam blikají modravá světla televizních obrazovek a svým programem krmí netrpělivé konzumenty veškerých produktů moderní kinematografie, kteří večer co večer čekají na svou pravidelnou "dávku". Čekají na cokoliv, co je odnese od reality každodenního života. Života neustále a dokola řešícího vztahové otázky v práci, nebo s partnerem, majetek, peníze - který jsou jakýmsi cholesterolem moderního světa. Jsou prospěšné i potřebné, ale i nebezpečné a škodlivé.Je to únavné, řešit pořád dokola kolik máme, kolik nám chybí, kolik má soused, známy, příbuzný. Malou útěchou a odměnou nám pak jsou zprávy, že i ti bohatí a slavní mají problémy, a čím větší, tím víc nás to uklidňuje. Jsme nedočkaví po zprávách, kde se, vraždí, znásilňuje, krade, podvádí... Nezajímá nás, že v Horním Lochově, nebo jiné vesničce žijí lidé s úplně jinými zájmy a jejich pravidelnou "dávkou" je namísto sledování televize soustavná starost o zvěř i přírodu kolem nich. Koho by to zajímalo? Daleko zajímavější je psychopat, věznící a znásilňující své děti. Večer skončí, obrazovka zčerná, všichni postupně usínají a ráno to všechno začíná znovu. Den za dnem a pořád dokola a dokola až do konce našeho života... "Ano, do konce života!" říkám si v duchu a hledím na
dvě stříbrné cestičky z mostu uprostřed velkoměsta.

Je noc a já stojím uprostřed mostu v Praze ve svých 38 letech čekaje na vlak s hlavou plnou myšlenek o životě a smrti, myšlenek o svém dosavadním životě. Co jsem vlastně doposud dokázal? Kromě dvou nádherných dětí, které nic netušíce sedí u televize, v bytě pronajatém mi zaměstnavatelem, jsem dokázal dovést manželství na pokraj krachu, na účtu kromě výplaty, která je samozřejmě hned pryč, svítí vždy
milé a usměvavé znaménko minus, jako malá připomínka kontokorentu, který se bude muset někdy dorovnat. Jsem "vlastníkem" automobilu - samozřejmě
na leasing, kde jsem v opoždění se dvěma splátkami. Vlastníme s manželkou malý a hlavně starý domek v Sučanech u Martina, ve kterém už teď, po tom, co manželka odešla za prací do Anglie, nikdo nebydlí. Řekla sice, že jde za prací, ale já věděl, že odešla ode mě, za naším společným známým, který tam jel dva měsíce před ní. A tak domek chátrá jak po fyzické, tak po duševní stránce. Duševní stránkou je míněna samozřejmě hypotéka, kterou nemá kdo platit, neboť děti jsem si vzal k sobě a po zaplacení zdaleka ne všech půjček nám zůstává tak, tak na jídlo. Je mi úplně jasné, kam taková situace dříve nebo později povede, ale nemám sílu na to myslet. Je to úplně stejné jako stát na mostě a čekat na vlak, který ještě není vidět, a ani nemám nejmenší tušení, kdy pojede, ale že jednou pojede, je zcela jisté. "Jak se to, sakra, mohlo stát?" ptám se neustále a pořád dokola sám sebe.

"Kdy se to zlomilo? Co a kdy jsem udělal špatně?" tisíce otázek, na které, ač se snažím sebevíc, nenacházím odpovědi. Můžu to probírat znova a znova
od samotného počátku, kdy jsem jako student vojenského gymnázia v Banské Bystrici, odešel na Vysokou vojenskou školu do Vyškova a po vystudování jsem se opět vrátil na Slovensko, a to i s manželkou, kterou jsem potkal právě v období mého vysokoškolského studia a kterou jsem si na konci čtvrtého ročníku taky vzal.

Tak nějak asi začala moje vojenské kariéra, která trvala asi 10 let. Po příchodu k vojenskému útvaru v Martině, jsme, jako mladá rodina, dostali byt v nově postaveném panelovém domě na sídlišti převážně obývaném vojáky z povolání, kteří pracují v některém z pěti vojenských útvaru ve městě.

"Tady to ještě bylo v pořádku."

Vytahuji cigaretu. Mé myšlenky mně při pohledu na stříbrné koleje vedou k dětem. Dvě nádherné a šikovné děti s ještě krásnějšími jmény. Dominik a Michaela. Vidím je, jako by to bylo dnes, coby malé uzlíčky, když jsme si je postupně přinesli z porodnice. Dvě nádherné a šikovné děti, kterým jsme
jako rodiče připravili "nádhernou" budoucnost! V myšlenkách se mi vybavují jejich tváře, jak sedí a hrají se. Dominik se svými plastovými vojáčky, kterých
má už přes 100, a Mišenka navlíkající korálky na provázek, nebo sedící za stolem a malující. Bože, jak nádherně maluje!

Při těchto myšlenkách se mi koleje začínají třpytit a rozmazávat a po tvářích mi stékají malé potůčky studící  me v mrazivém listopadovém vánku. Valí se po mé tváři jedna za druhou a je jich stále víc a víc, až mám najednou pocit, že se mi po tváři valí řeka. Stejně jako toho smutného zářijového dne roku 1999, když mi zemřel táta a já zcela zničen klečel na kolenou a tona ve vlastních slzách s rukama sepjatýma a zrakem upřeným k nebesům se jako zaseklý gramofon pořád dokola ptal "Proč?"
Bylo mu tenkrát 54 a zápasil s rakovinou, vysokým krevním tlakem, vysokým cholesterolem a nevím čím vším. Zápasil, až do posledního dechu. Znaje
složení všech potravin věděl, co může a co nesmí, co mu škodí a co prospívá. Léky si dávkoval s "chirurgickou přesností" a pravidelné procházky nevynechal, ani když bylo venku, jak se říká -: že by psa nevyhnal. Tehdy chodil snad nejraději. Zapaluji si už ani nevím kolikátou cigaretu a ptám se sám sebe:

"S čím to tu vlastně zápasím já?"

"Co tady vlastně proboha dělám?"

V dálce se zalesknou světla přicházejícího vlaku. Je tak daleko, že reflektory splývají v jeden zářící, pomalu se zvětšující bod, který se najednou uprostřed začíná trhat a dělit. Přelézám malé zábradlí a stoupám si na malý kousek přečnívající silnice. Rukama za sebou se držím zábradlí. Všude je ticho, pusto a prázdno. Jednou rukou si utírám mokré oči a druhou se držím zábradlí. Chvěji se po celém těle. Srdce mi buší tak, jako by mi někdo mlátil pěstmi zevnitř do hrudě. Světla se blíží a hluk zesiluje. Před očima se mi míhají útržky a výjevy z mého života. Tváře mých dětí, lyžování v Tatrách, ustaraná mámina tvář, taáta a jeho přemýšlivý a zadumaný pohled... Má hlava je jako boxerský ring, kde právě probíhá dvanácté kolo zápasu v supertěžké váze. Který z borců nakonec vyhraje? Zbývají poslední vteřiny zápasu, obecenstvo burácí. Hluk je takový, že není slyšet ani vlastní myšlenky. Najednou cítím, jak se do mě zespodu nalévá neznámá síla. Nastupuji k poslednímu a rozhodujícímu úderu. KO v posledním kole. Zvítězit!. To jediné si přeji. V tom okamžiku najednou nabývám stoprocentní jistoty jak dál. Rozhodnutí je pevné a roste s přibližujícím se vlakem. Cítím, jak ve mně sílí. Je jako příboj, který naráží na skaliska, útesy, a burácí. Vidím, jak se pode mnou ztrácí jeden vagon za druhým, až se nakonec ztratí i ten poslední a burácení pomalu ustává. Silně a křečovitě sevřu v ruce zábradlí, pomalu se otáčím a přelézám zpět. Přecházím na druhou stranu. Sleduji dvě červená koncová světla vlaku, jak mizí v útrobách velkoměsta, a jediné, co po něm zbylo, je odpověď na moje nezodpovězené otázky. Znova vidím tváře mých usměvavých dětí a já rázem vím, že:

"Vždy je proč žít!"

Odhazuji nedopalek a vracím se do bytu. Děti sladce spí a na zemi po nich zbyly jen rozházené hračky, na stole korálky a pastelky. Ulehám do postele
s rozhodnutím se s tím vším poprat do posledního dechu, tak jako táta, a nedat svou "kůži" jen tak lacino.


Objednat knihu i s věnováním a podpsem si můžete prostřednictvím rubriky Kontaktujte nás. Uveďtě adresu na kterou si přejete knížku zaslat a text věnování.